Lužní krajina Soutoku je na vodě existenčně závislá. Pravidelné záplavy, proměnlivá hladina podzemní vody a dynamika řek, jejich ramen, tůní a mokřadů v minulosti vytvářely pestrou mozaiku stanovišť, od trvale či periodicky zaplavovaných míst přes vlhké nivní louky až po sušší vyvýšené hrúdy.

Tento režim se však v minulosti výrazně změnil. Regulace řek, ohrázování a výstavba vodních nádrží omezily přirozenou dynamiku záplav. Přirozené rozlivy byly do jisté míry nahrazeny řízeným povodňováním, u kterého je třeba dodat, že není dostatečné. Do toho vstupuje klimatická změna, která přináší vyšší teploty a delší období sucha. Výsledkem je, že voda z krajiny rychleji mizí, hladina podzemní vody klesá a některá stanoviště zůstávají bez dostatečného přísunu vody po delší dobu.

Dlouhodobý nedostatek vody se výrazně projevuje především na dřevinách. Stromy mohou v důsledku vodního stresu ztrácet vitalitu, mají menší přírůstky a jejich schopnost odolávat dalším nepříznivým vlivům, chorobám a škůdcům klesá. Strom oslabený suchem se zkrátka nedokáže bránit. Přicházíme tak o jilmy, jasany, ubývá starodubů, které vyrůstaly za jiných úrovní podzemní vody a jejich kořenový systém na ni již nemusí dosáhnout, přibývá babyky nebo invazních druhů.

Změny se ale odehrávají i v podrostu a na loukách. Dlouhodobější vysychání postupně mění konkurenční podmínky mezi rostlinami. Druhy vázané na vlhčí stanoviště ustupují a daří se více druhům, které snášejí sušší podmínky. Zjednodušeně lze tento proces popsat jako posun od vlhkomilných nivních společenstev směrem ke společenstvům středně vlhkých až sušších stanovišť. Výsledkem může být nejen úbytek vlhkomilných druhů, ale také postupná homogenizace vegetace a ztráta původní rozmanitosti.

Znepokojený je i hospodář, protože produkce sena je přímo závislá na dostupnosti vody. Pokud po první seči nepřijdou dostatečné srážky, louka už nemusí znovu dostatečně narůst. Otava, tedy druhá seč travního porostu, pak může být výrazně nižší nebo se prakticky nevytvoří. Změna vodního režimu tak není jen ekologickým problémem, má i přímé praktické důsledky pro hospodaření, které je přitom pro udržení druhově bohatých nivních luk zásadní.

Přirozené záplavy a následné vysychání jsou součástí fungování lužního ekosystému a mnoho organismů je na ně přizpůsobeno. Problém nastává tehdy, když se intervaly mezi záplavami prodlužují, klesá hladina podzemní vody a půda vysychá častěji a na delší dobu. Ekosystém pak postupně ztrácí podmínky, které ho po staletí formovaly.

Soutok Moravy a Dyje navíc leží v teplé panonské oblasti, a je proto přirozeně vystaven vyšším teplotám a vodnímu stresu. Klimatická změna tento tlak dále zesiluje. Budoucnost lužních lesů a nivních luk proto nebude záviset jen na tom, kolik během roku naprší, ale především na tom, zda se voda na jaře bude moct pravidelně vracet do nivy a jak dlouho voda v krajině zůstane.

Pro zachování charakteru Soutoku je proto zásadní chránit a obnovovat přirozenější vodní režim krajiny: podporovat periodické rozlivy, udržovat síť ramen, tůní a mokřadů a zlepšovat propojení řek s jejich nivou. Jen tak můžeme zachovat pestrou mozaiku vlhkých nivních stanovišť, mezofilních luk, mokřadů, která dává Soutoku jeho jedinečný charakter.